V půl jedné v noci zazvoní...

V půl jedné v noci zazvoní někdo u lékárníka. Rozespalý lékárník se roztržitě oblékne, otevře a spatří opilého, škytajícího námořníka.
„Vy jste lékárník?” ptá se ho vrávorající námořník.
„Ano. Co se stalo?”
„A jste majitelem této lékárny?”
„Ano, jsem. Co si přejete?”
„Prosím vás,” škytne námořník, „máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?”
„Mám!” vyrazí ze sebe lékárník a zuří vzteky, protože ho kvůli takovéhle hlouposti vytáhl z postele.
„Tak si je strčte za klobouk!” zařve ze všech sil námořník a s hurónským smíchem zmizí za rohem.
To by mohl být docela klidně konec, jenže chudák lékárník je zlostí celý bez sebe, rozmrzele se svlékne, vleze do postele a rozčilením nemůže usnout. Asi tak za půl hodiny se zvonek opět ozve. Lékárník vyskočí, navlékne kalhoty, letí ke dveřím a tam stojí zase námořník. Lékárník se chce na něho vrhnout, ale vidí, že tohle je někdo jiný, tenhle je menší a má knírek.
„Promiňte,” omlouvá se námořník s knírkem, „nebyl tady asi tak před půlhodinou jeden opilý námořník?”
„Byl!” vyhrkne lékárník.
„A ptal se vás, jestli jste lékárník?”
„Ptal.”
„A vy jste mu řekl, že ano.”
„Ano, řekl.”
„A ptal se vás,” pokračuje námořník s porozuměním, „jestli jste majitelem této lékárny?”
„Ano, ptal,” odpovídá netrpělivě přešlapující lékárník.
„A vy jste mu řekl, že jste jejím majitelem?”
„Ano, řekl.”
„A zeptal jste se ho, co si přeje?” pokračuje pomalu rozšafný noční návštěvník.
„Ano,” přikyvuje zkoprnělý lékárník.
„A on si přál vědět, zda máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?”
„Ano, přál.”
„A vy jste mu samozřejmě řekl, že je máte?”
„Ano, řekl.”
„A on vám řekl, abyste si je strčil za klobouk?”
„Jo, řekl!” vyhrkne lékárník.
Námořník se dobrácky usměje a pokračuje: „Tak já jsem vám jen přišel říct, že už si je za tím kloboukem nemusíte nechávat, a můžete si je zase klidně vyndat, protože jste naletěl na nejapný žert mého opilého kamaráda!”